Svátosti

Svátosti ustanovil Kristus a je jich sedm:

  • Křest
  • Biřmování
  • Eucharistie
  • Pokání
  • Pomazání nemocných
  • Kněžství
  • Manželství

Sedm svátostí se týká všech úseků a důležitých okamžiků života křesťana: díky nim se u křesťanů život z víry rodí a vzrůstá, dostává se mu uzdravení i daru poslání.

Křest

Křest dítěte je právem i povinností katolických rodičů.

Jelikož je dítě křtěno pro záruku výchovy ve víře, kterou rodiče dávají, alespoň jeden z rodičů musí být schopen dítě ve víře vychovávat, jak slovem tak příkladem svého křesťanského života.

Takoví rodiče požádají o křest ve farnosti, do které územně podle svého bydliště patří a zůčastní se přípravy ke křtu. V odůvodněných případech je možné se souhlasem vlastního faráře nechat dítě pokřtít v jiné farnosti. V takovém případě požádají rodiče dítěte vlastního faráře o propuštění ke křtu do jiné farnosti.

Kmotr má být schopen pomoci rodičům v nábožensko-mravní výchově dítěte. Má to být praktikující katolík, který přijal také svátost biřmování.
Kmotrem nemůže být:

  • člověk nepokřtěný  
  • člověk z církve vystoupený nebo stižený církevním trestem
  • ten, kdo žije v partnerském vztahu nebo manželství bez církevního sňatku

Křest dospělého je zásadním rozhodnutím pro život.
Vyžaduje se důkladné seznámení s obsahem víry i způsobem života a liturgie Církve. Příprava neboli katechumenát probíhá individuálně a křest se většinou uděluje o velikonocích.

Biřmování

Biřmování (confirmatio – utvrzení) stvrzuje a posilňuje křestní milost. Biřmování se také nazývá pomazáním, protože pomazání je podstatným obřadem této svátosti.

Účinkem biřmování je zvláštní vylití Ducha Svatého, takové, k jakému došlo v den letnic. Toto vylití vtiskuje duši nezrušitelné znamení a působí vzrůstající křestní milost: hlouběji zakořeňuje do Božího synovství; pevněji spojuje s Kristem a jeho církvi; rozmnožuje v duši dary Ducha Svatého; dává zvláštní silu vydávat svědectví křesťanské víře.

Svátost biřmování se uděluje v římskokatolické církvi v době dospívání. Na tuto svátost, kterou obvykle uděluje biskup, se biřmovanec delší dobu připravuje (až 1 rok).

Eucharistie

Eucharistie je oběť těla a krve Pána Ježíše, kterou ustanovil, aby pro všechny časy, dokud nepřijde, zachoval v trvání oběť kříže a své církvi tak zanechal památku na svou smrt a své zmrtvýchvstání. Je znamením jednoty, poutem lásky a velikonoční hostinou, v niž je požíván Kristus, duše se naplňuje milostí a dává se nám záruka věčného života.

Slavení eucharistie se člení na dvě velké části, které tvoří jediný bohoslužebný úkon: bohoslužbu slova, která zahrnuje hlásání a přijímání Božího slova, a eucharistickou bohoslužbu, která se skládá z přinášení chleba a vína, z eucharistické modlitby (anafory) se slovy proměňování a z přijímání.

Předpokladem pro přijetí svatého přijímání je plné společenství s katolickou církví a stav milosti, to znamená, že přijímající si není vědom smrtelného hříchu. Kdo si je vědom, že se dopustil těžkého hříchu, (například manželství neuzavřené před církví). musí přijmout svátost pokání, dříve než přistoupí k přijímání. Důležitý je také duch usebranosti a modlitby, zachování postu předepsaného církvi a tělesný postoj (chování, oděv) vyjadřující úctu ke Kristu.

Svátost eucharistie lze obvykle přijmout při účasti na mši svaté.

Svátost pokání

Tato svátost se nazývá pokání, smíření, odpuštění, vyznání (zpověď) nebo obrácení.

Podstatné prvky svátosti pokání jsou dva: úkony člověka, který se obrací vlivem Ducha Svatého, a rozhřešení udílené knězem, který jménem Krista uděluje odpuštění a stanoví způsob zadostiučinění.

Úkony kajícníka jsou: pečlivé zpytování svědomí; lítost (kajícnost), jež je dokonalá, vychází-li z lásky k Bohu, a nedokonalá, má-li základ v jiných důvodech, spojená s předsevzetím už nehřešit; vyznání, v němž kajícník vyznává před knězem hříchy; zadostiučinění, to je vykonání určitých úkonů pokání, které zpovědník kajícníkovi ukládá, aby napravil škodu způsobenou hříchem.

Svátost pokání mohou přijat všichni pokřtění po dosažení věku užívání rozumu, kteří nežijí v trvalém stavu těžkého hříchu. Svátost se uděluje 30 minut přede mší svatou. Celoživotní zpověď (před důležitým životním krokem, při vážné nemoci nebo nebezpečí smrti) je vhodné domluvit s knězem dopředu.

Svátost pomazaní nemocných

Církev dostala za úkol od Pána uzdravovat nemocné a snaží se ho uskutečňovat jak péči, kterou poskytuje nemocným, tak přímluvnou modlitbou, kterou ji doprovází. Především však má zvláštní svátost ve prospěch nemocných, ustanovenou samotným Kristem a dosvědčenou svatým Jakubem: „Je někdo z vás nemocný? Ať si zavolá představené církevní obce a ti ať se nad ním modlí a mažou ho olejem ve jménu Páně“ (Jak 5, 14 – 15).

Tuto svátost může na požádání přijmout věřící, který trpí pro nemoc nebo se stářím dostává do nebezpečí smrti. Může ji přijmout i opakovaně, kdykoliv se nemoc zhorší nebo ho postihne další těžká nemoc. Udělení této svátosti má pokud možno předcházet osobní zpověď nemocného.

Svátost manželství

Uzavření manželství vyžaduje náležitou přípravu, proto je potřeba včas své rozhodnutí na faře oznámit, obvykle minimálně tři měsíce před zamýšleným datem sňatku. Rezervaci termínu svatby však je vhodné provést co nejdříve. Příprava ke sňatku probíhá účastí na společných přednáškách pro snoubence (3 setkání), organizovaných pro celý hlučínský děkanát ve farnosti Kravaře, a pak individuálními setkáními na faře (min. 3 setkání).

Aby snoubenci mohli uzavřít manželství jako svátost Církve, je nutné, aby oba byli pokřtění.

Když si někdo chce vzít nepokřtěného či jiného vyznání, místní kněz prověří, zda není tento zamýšlený sňatek ohrožením pro víru pokřtěné strany a pak vyžádá u biskupa dovolení takového sňatku – dispens Disparitas cultus.

Pokud by jeden ze snoubenců žádal o křest, blížící se sňatek není důvodem ke zkrácení křestní přípravy (příprava ke křtu dospělého - tzv. katechumenát trvá zpravidla 1 rok).

Církevní sňatek nemůže uzavřít ten, kdo:

  • neuznává nerozlučitelnost manželství (nechce žít s budoucím manželem/manželkou po celý život)
  • neuznává jedinost manželství (nechce žít ve výlučném vztahu jednoho muže s jednou ženou)
  • zcela a úmyslně odmítá založení rodiny (nechce mít děti)
  • komu brání kanonické překážky (nezletilost, příbuzenství, platně uzavřený sňatek, slib celibátu, řeholní sliby...)

Pokud je někdo rozvedený po civilním sňatku, kněz v jednotlivém případě zjistí, zda takový podle církevního práva může či nemůže mít církevní  sňatek.

I civilní sňatek Církev považuje za celoživotní a nerozlučitelný svazek pro ty, pro něž je řádnou formou vstupu do manželského života (lidé bez vyznání, nebo jiných vyznání, jejichž náboženství pro ně nevyžaduje vlastní formu).

Svátost kněžství

Skrze svátost kněžství pokračuje v církvi nadále až do konce časů poslání, které Kristus svěřil apoštolům.

Svátost kněžství může přijmout pouze pokřtěný muž: církev se cítí vázána touto volbou, kterou učinil sám Pán. Nikdo nemůže přijetí této svátosti vyžadovat, rozhodnutí o tom, zda je kandidát způsobily pro tuto službu, přísluší církevní autoritě.

Svátostiny

Svátostiny jsou znamení ustanovená církvi, která posvěcují různé životní situace. Tvoří modlitbu a znamení kříže a jinými znameními.

Exorcismus

Exorcismus se koná, když církev s autoritou prosí ve jménu Ježíše Krista, aby některá osoba nebo předmět byly chráněny proti vlivu zlého ducha a vymaněna z jeho poroby. Jednoduchý exorcismus se provádí při křestním obřadu. Slavný exorcismus, nazývaný velký exorcismus, může provádět pouze kněz pověřený biskupem.

Křesťanský pohřeb

Smysl smrti křesťana se ukazuje ve světle smrti a zmrtvýchvstání Krista, naší jediné naděje; křesťan, který umírá v Ježíši Kristu, se odebírá „do domova k Pánu“ (2 Kor 5, 8).

Pohřby, i když se konají v různých obřadech odpovídajícím podmínkám a tradicím jednotlivých krajů, vyjadřují velikonoční charakter křesťanské smrti v naději na vzkříšení a společenství se zesnulým zvláště prostřednictvím modlitby za očištění jeho duše.

Pohřební obřady obvykle mají čtyři části: přijetí zesnulého společenstvím doprovázené slovy útěchy a neděje, bohoslužbu slova, eucharistickou oběť a rozloučení, v němž je duše zesnulého svěřena Bohu, prameni věčného života, dříve než tělo bude pohřbeno v očekávání vzkříšení.

Svátostiny (požehnání osob či předmětů), exorcismus nebo křesťanský pohřeb se vysluhují na požádání věřících.

Text převzat z Kompendium Katechismu katolické církve

BOHOSLUŽBY

  • Po ...17:00
  • Út ... 6:00
  • St ...17:00
  • Čt ... 6:00
  • Pá ...17:00
  • So ...17:00
  • Ne ... 6:00, 8:00, 10:00