Svátosti
Svátostí je podle tradice Církve sedm:
- Křest
- Biřmování
- Eucharistie
- Svátost smíření
- Manželství
- Kněžství
- Pomazání nemocných
Svátosti jsou viditelná znamení, zprostředkovávající Boží milost, ustanovená Ježíšem Kristem.
Sedm svátostí je sedm zdrojů milosti pro život křesťana: díky nim se u křesťanů život z víry rodí a vzrůstá, dostává se mu uzdravení i daru poslání. Manželství a kněžství jsou svátosti uschopňující sloužit v životním poslání, rodině a také velké duchovní rodině Církve.
Křest
Křest dítěte je právem i povinností katolických rodičů.
Jelikož je dítě křtěno pro záruku výchovy ve víře, kterou rodiče dávají, alespoň jeden z rodičů musí být schopen dítě ve víře vychovávat, jak slovem tak příkladem svého křesťanského života.
Takoví rodiče požádají o křest ve farnosti, do které územně podle svého bydliště patří a zůčastní se přípravy ke křtu. V odůvodněných případech je možné se souhlasem vlastního faráře nechat dítě pokřtít v jiné farnosti. V takovém případě požádají rodiče dítěte vlastního faráře o propuštění ke křtu do jiné farnosti.
Kmotr má být schopen pomoci rodičům v nábožensko-mravní výchově dítěte. Má to být praktikující katolík, který přijal také svátost biřmování.
Kmotrem nemůže být:
- člověk nepokřtěný
- člověk z církve vystoupený nebo stižený církevním trestem
- ten, kdo žije v partnerském vztahu nebo manželství bez církevního sňatku
Křest dospělého je zásadním rozhodnutím pro život.
Když si dospělý člověk přeje být pokřtěn, požádá o křest na faře sám. Před křtem se připravuje v tzv. katechumenátu. Je to krásné období seznamování se s obsahem víry, způsobem života podle evangelia Ježíše Krista a také praxí modlitby a liturgie slavení bohoslužeb. Katechumenát probíhá individuálně nebo v malých skupinách a křest se většinou uděluje o velikonocích.
Biřmování
Biřmování (lat. confirmatio – utvrzení) stvrzuje a posilňuje křestní milost. Je svátostí křesťanské dospělosti. Duch Svatý svátostnou milostí posiluje a uschopňuje věřícího člověka, aby se nejen za svou víru nestyděl, ale aby ji vždy pro sebe vnímal jako drahocenný dar a uměl si ji ubránit, uměl pro ní trpět a především o ní svědčit pro druhé.
Tato svátost vtiskuje duši nezrušitelné znamení, hlouběji zakořeňuje do Božího synovství; pevněji spojuje s Kristem a jeho Církví; rozmnožuje v duši dary Ducha Svatého; dává zvláštní silu vydávat svědectví křesťanské víře.
Svátost biřmování se uděluje v době dospívání (po 15. roce života). Na tuto svátost, kterou obvykle uděluje biskup, se biřmovanec delší dobu připravuje (až 1 rok). Ve farnosti se přijetí této svátosti organizuje dle potřeby, jednou za 3-5 let. Ale i přesto, že ve farnosti biřmování není v blízké době plánováno, je možné o ně požádat, připravit se a biřmování přijmout v některé blízké farnosti, nebo na svatodušní svátky v katedrále.
Eucharistie
Slovo eucharistie (řecky εὐχαριστία - díkůvzdání) označuje svátost Těla a Krve Pána Ježíše. Jiná označení jsou např. Svaté přijímání, Velebná Svátost, Nejsvětější Svátost Oltářní.
Je to svátost, ve které Pán Ježíš sám sebe dává věřícím za duchovní pokrm. Je to zpřítomnění oběti kříže na oltáři, ustanovené pro všechny časy, dokud On nepřijde.
Předpokladem pro přijetí svatého přijímání je plné společenství s katolickou Církví a stav milosti, to znamená, že přijímající nežije v těžkém hříchu. Kdo si je vědom, že se dopustil těžkého hříchu, musí se nejprve toho, co je zlé zříct, litovat a pak se nechat očistit Kristem ve svátosti smíření. Pokud se někdo nechce hříchu, nebo hříšného způsobu života (například manželství neuzavřené před církví nebo nemanželského soužití) zříct, nemůže Eucharistii přijímat, jinak by se dopouštěl svatokrádeže. Důležitý je také duch usebranosti a modlitby, zachování eucharistického postu (1 hodina před přijetím) a důstojný tělesný postoj (chování, oděv) vyjadřující úctu ke Kristu.
Svátost eucharistie se přijímá na mši svaté nebo při donášení svatého přijímání nemocným domů.
Svátost smíření
Tato svátost se nazývá také svatá zpověď, nebo svátost pokání.
Podstatné prvky svátosti smíření jsou dva: úkony člověka, který se odvrací od zla a obrací se k Bohu, a odpuštění (rozhřešení), které zpostředkovává kněz, jménem a mocí Ježíše Krista, Božího Syna.
Úkony kajícníka jsou: pečlivé zpytování svědomí; lítost (kajícnost), jež je dokonalá, vychází-li z lásky k Bohu, a nedokonalá, má-li základ v jiných důvodech, spojená s předsevzetím už nehřešit; vyznání, v němž kajícník vyznává před knězem hříchy; zadostiučinění, to je vykonání určitých úkonů pokání, které zpovědník kajícníkovi ukládá, aby napravil škodu způsobenou hříchem.
Svátost pokání mohou přijat všichni pokřtění po dosažení věku užívání rozumu, kteří nežijí v trvalém stavu těžkého hříchu. Svátost se uděluje 30 minut přede mší svatou. Celoživotní zpověď (před důležitým životním krokem, při vážné nemoci nebo nebezpečí smrti) je vhodné domluvit s knězem dopředu.
Svátost pomazaní nemocných
Církev dostala za úkol od Pána uzdravovat nemocné a snaží se ho uskutečňovat jak péči, kterou poskytuje nemocným, tak přímluvnou modlitbou, kterou ji doprovází. Především však má zvláštní svátost ve prospěch nemocných, ustanovenou samotným Kristem a dosvědčenou svatým Jakubem: „Je někdo z vás nemocný? Ať si zavolá představené církevní obce a ti ať se nad ním modlí a mažou ho olejem ve jménu Páně“ (Jak 5, 14 – 15).
Svátost nemocných může přijmout člověk vážně nemocný, člověk před vážnou operaci a také člověk zesláblý stářím. Nemocnému může být udělena doma, v kostele i v nemocnici. Uděluje se na požádání kdykoliv. Pro starší a dlouhodobě vážně nemocné se ve farnosti organizuje společné udílení této svátosti, zpravidla v únoru při příležitosti dne modlitbeb za nemocné na svátek Panny Marie Lurdské. Ti, kteří jsou toho schopni, se před přijetím této svátosti také vyzpovídají. Tato svátost se může udělit i lidem, kteří jsou již v agonii. V případě, že již nejsou lidé schopni se vyzpovídat, tato svátost nahrazuje také svatou zpověď.
Pokud je nemocný v některé nemocnici, je nejrychlejší způsob, jak k němu přivolat kněze, využít služby nemocničních kaplanů.
Nemocniční kaplan pro Fakultní nemocnici Ostrava: P. ThLic. Václav Tomiczek, mobil: 733 741 700.
Nemocniční kaplan pro Městskou nemocnici Ostrava - Fifejdy: P. Mgr. Marek Žukowski, mobil: 731 689 571.
Svátost manželství
Uzavření manželství vyžaduje náležitou přípravu, proto je potřeba včas své rozhodnutí na faře oznámit, obvykle minimálně tři měsíce před zamýšleným datem sňatku. Rezervaci termínu svatby však je vhodné provést co nejdříve. Příprava ke sňatku probíhá účastí na společných přednáškách pro snoubence (3 setkání), organizovaných pro celý hlučínský děkanát ve farnosti Kravaře, a pak individuálními setkáními na faře (min. 3 setkání).
Aby snoubenci mohli uzavřít manželství jako svátost Církve, je nutné, aby oba byli pokřtění.
Když si někdo chce vzít nepokřtěného či jiného vyznání, místní kněz prověří, zda není tento zamýšlený sňatek ohrožením pro víru pokřtěné strany a pak vyžádá u biskupa dovolení takového sňatku – dispens Disparitas cultus.
Pokud by jeden ze snoubenců žádal o křest, blížící se sňatek není důvodem ke zkrácení křestní přípravy (příprava ke křtu dospělého - tzv. katechumenát trvá zpravidla 1 rok).
Církevní sňatek nemůže uzavřít ten, kdo:
- neuznává nerozlučitelnost manželství (nechce žít s budoucím manželem/manželkou po celý život)
- neuznává jedinost manželství (nechce žít ve výlučném vztahu jednoho muže s jednou ženou)
- zcela a úmyslně odmítá založení rodiny (nechce mít děti)
- komu brání kanonické překážky (nezletilost, příbuzenství, platně uzavřený sňatek, slib celibátu, řeholní sliby...)
Pokud je někdo rozvedený po civilním sňatku, kněz v jednotlivém případě zjistí, zda takový podle církevního práva může či nemůže mít církevní sňatek.
I civilní sňatek Církev považuje za celoživotní a nerozlučitelný svazek pro ty, pro něž je řádnou formou vstupu do manželského života (lidé bez vyznání, nebo jiných vyznání, jejichž náboženství pro ně nevyžaduje vlastní formu).
Svátost kněžství
Skrze svátost kněžství pokračuje v Církvi nadále až do konce časů poslání, které Kristus svěřil apoštolům. Tato svátost má tři stupně. 1. stupeň - jáhen (diacon), 2. stupeň - kněz (presbyter), 3. stupeň - biskup (episcopus)
Svátost kněžství může přijmout pouze pokřtěný muž: církev se cítí vázána touto volbou, kterou učinil sám Pán. Nikdo nemůže přijetí této svátosti vyžadovat, rozhodnutí o tom, zda je kandidát způsobily pro tuto službu, přísluší církevní autoritě.
Svátostiny
Svátostiny jsou posvátná znamení napodobující určitým způsobem svátosti, jimiž se naznačují účinky, zvláště duchovní, a získávají se na přímluvu Církve.
Exorcismus
Exorcismus se koná, když Církev s autoritou prosí ve jménu Ježíše Krista, aby některá osoba nebo předmět byly chráněny proti vlivu zlého ducha a vymaněna z jeho poroby. Jednoduchý exorcismus se provádí při křestním obřadu. Slavný exorcismus, nazývaný velký exorcismus, může provádět pouze kněz pověřený biskupem.
Křesťanský pohřeb
Smysl smrti křesťana se ukazuje ve světle smrti a zmrtvýchvstání Krista, naší jediné naděje; křesťan, který umírá v Ježíši Kristu, se odebírá „do domova k Pánu“ (2 Kor 5, 8).
Pohřby, i když se konají v různých obřadech odpovídajícím podmínkám a tradicím jednotlivých krajů, vyjadřují velikonoční charakter křesťanské smrti v naději na vzkříšení a společenství se zesnulým zvláště prostřednictvím modlitby za očištění jeho duše.
Pohřební obřady obvykle mají čtyři části: přijetí zesnulého společenstvím doprovázené slovy útěchy a neděje, bohoslužbu slova, eucharistickou oběť a rozloučení, v němž je duše zesnulého svěřena Bohu, prameni věčného života, dříve než tělo bude pohřbeno v očekávání vzkříšení.
Svátostiny (požehnání osob či předmětů), exorcismus nebo křesťanský pohřeb se vysluhují na požádání věřících.
Text částečně převzat z Kompendium Katechismu katolické církve