Příběhy 3. neděle adventní

Naděje poskytuje více síly než deset vzpomínek. (Hans Hudszus)

Boží Slovo nás dnes vyzývá, abychom nehledali uspokojení své zvědavosti, ale abychom se připravili na příchod toho, který přichází s mesiášskými znameními.

Jeden moudrý příběh vypráví o jednom Indiánovi, který na pár dní opustil svou rodnou dědinu, aby navštívil svého přítele. Pobyt ve městě pro něho byl něčím novým - tolik hluku, auta a množství lidí. Trochu ho to znepokojovalo. Jednou šli oba

muži po ulici. Najednou Indián stiskl svému příteli rameno a tiše řekl: „Zůstaň chvilku stát. Slyšíš taky to, co slyším já?" Indiánův bílý přítel poslouchal a potom řekl: „Slyším houkání aut a rachot autobusů a taky kroky a hlasy mnoha lidí. Co slyšíš ty?"

- „Slyším úplně nablízku cvrčka," pravil Indián. Bílý muž opět naslouchal a potom otočil hlavou: „Musíš se mýlit. Zde nejsou žádní cvrčci. A i kdyby tu nablízku nějaký byl, nebylo by možné ho pro velký rámus slyšet."

Indián popošel několik kroků a zůstal stát před domem, kde se po fasádě táhlo divoké víno. Rozhrnul listí a tam seděl cvrček a hlasitě cvrlikal. Když šli dále, řekl po chvíli bílý muž svému příteli Indiánovi: „Samozřejmě, že jsi mohl cvrčka

slyšet, Indiáni lépe slyší než běloši." Indián se usmál a povídal: „V tom se mýlíš, příteli. Dávej pozor." Sáhl do kapsy, vytáhl minci a hodil ji na dlažbu. Mince cinkala po asfaltu. Lidé, kteří šli několik metrů před nimi, to slyšeli a rozhlíželi se okolo

sebe. Nakonec jeden z nich zdvihl peníz, strčil ho do kapsy a šel dál. „Vidíš," řekl Indián, „zvuk, který způsobila mince, nebyl silnější než hlas cvrčka. A přece ho mnozí slyšeli. Příčinou není lepší sluch Indiánů. Příčinou je, že všichni dobře slyšíme jen

to, na co jsme zvyklí dávat pozor."

V tomto hlučném světě potřebujeme slyšet hlas Boží výzvy: „Vzmužte se, nebojte se! Hle, váš Bůh! (Iz 35,4); „Příchod Páně je blízko" (Jak 5,8); „Já posílám svého posla před tvou tváří, aby připravil cestu před tebou" (Mt 11,10). I dnes se samozřejmě

najdou lidé, kteří plánují a dokonce prorokují krásnou budoucnost pro lidstvo, národ, anebo aspoň nějakou skupinu obyvatel. A speciálně v naší zemi bývají lidé k takovýmto proroctvím skeptičtí. Řečí o šťastném a světlém zítřku jsme si v minulých letech užili

víc než dost, a z jejich naplnění skutečně nic nebylo. Dnes tedy slyšíme velmi utěšující slova proroka Izaiáše o krásné budoucnosti, mohou nám sice připadat jako krásný básnický text, ale budeme v pokušení nebrát je vážně. Nebo se můžeme dostat k oprávněným

otázkám: „Kdy to bude?", „Kde to bude?", „Jak to, že to tu ještě není?“ Co na to tedy odpovědět?

Kdysi byl jeden uhlík, který si připadal špinavý, ošklivý a zbytečný. Rozhodl se tedy, že se stane bílým a krásným. Vyzkoušel spoustu chemických prostředků a několik chirurgických operací. Ale nic naplat, byl stále stejný.

Radili mu: „Tady pomůže jedině oheň.“

Uhlík se tedy vrhl do ohně. Ihned se rozzářil, byl krásný a vydával příjemné teplo.

„Ty ale ubýváš,“ říkali mu.

„ Ale rozdávám světlo a teplo,“ odpověděl nevýslovně šťastný uhlík.

(Bruno Ferrero)

Nechme se unést ohněm Hospodinovy lásky, která přichází na zem. Radujme se, že náš Bůh otevírá oči, napřimuje, chrání, miluje…

Upevněte ochablá kolena a posilněme klesající ruce i srdce. Někdy je potřeba se obětovat, aby se druzí mohli radovat. Buďme požehnáním pro druhé, pak bude radostná nejen tato neděle.