Nové texty zde.


Čtvrtek po 2. neděli postní

Evangelium – Lk 16,19-31

Ty ses měl dobře už zaživa, Lazar naproti tomu špatně; nyní se tu on raduje, a ty zakoušíš muka.

Slova svatého evangelia podle Lukáše.

Ježíš řekl farizeům: „Byl jeden bohatý člověk, oblékal se do šarlatu a kmentu a každý den pořádal skvělou hostinu. U jeho dveří léhal jeden žebrák – jmenoval se Lazar – plný vředů a rád by utišil hlad aspoň z toho, co padalo z boháčova stolu; a (ještě k tomu) přicházeli psi a lízali mu vředy. Žebrák umřel a andělé ho odnesli do Abrahámova náručí. Pak umřel i boháč a byl pohřben. V pekle v mukách zdvihl oči a viděl zdálky Abraháma a v jeho náručí Lazara. A zvolal: `Otče Abraháme, slituj se nade mnou a pošli Lazara, ať omočí aspoň kousek prstu ve vodě a ovlaží mi jazyk, protože zakouším muka v tomto plamenu.' Abrahám však odpověděl: `Synu, uvědom si, že ty ses měl dobře už zaživa, Lazar naproti tomu špatně. A nyní se tu on raduje, a ty zakoušíš muka. A k tomu ke všemu zeje mezi námi a vámi veliká propast, takže nikdo nemůže přejít odtud k vám, i kdyby chtěl, ani se dostat od vás k nám.' (Boháč) řekl: `Prosím tě tedy, otče, pošli ho do mého otcovského domu. Mám totiž pět bratrů, ať je varuje, aby se také oni nedostali do tohoto místa muk.' Abrahám odpověděl: `Mají Mojžíše a Proroky, ať je uposlechnou!' On však odporoval: `Ne, otče Abraháme! Ale když k nim někdo přijde z mrtvých, pak se obrátí.' Odpověděl mu: `Jestliže neposlouchají Mojžíše a Proroky, nedají se přesvědčit, ani kdyby někdo vstal z mrtvých.'“

Když na ulici procházíme kolem žebráka, tak se nás při první setkání možná zmocní úzkost a snad i starost či soucit. Časem si na to zvykneme a najednou si uvědomíme, že si takových lidí sotva kdy všimneme. A tehdy se pro nás chudobní stanou podobnými Lazarovi. Boháč z dnešního úryvku nešel do pekla proto, že byl bohatý, či proto, že si užíval život. Bylo to proto, že si Lazara vůbec nevšímal. Boháč byl středem vlastního světa. Až v pekle si uvědomil, že měl své dary a prostředky používat pro dobro těch, kteří jeho pomoc potřebovali. Až v pekle dochází k poznání, že nyní je již pozdě s tím cokoliv udělat.

Díky Bohu, že pro nás ještě není pozdě. Při posledním soudu mnoho z toho, čemu jsme věnovali přehršel času, nebude vůbec důležité. Můžeme si být jistí, že se nás Bůh zeptá na to, jak jsme své prostředky využívali. V tomto podobenství k nám Ježíš hovoří, že když používáme poklady tohoto světa jen ve svůj prospěch, bez soucitu k dnešním Lazarům, riskujeme, že skončíme ve stejných mukách jako ten boháč. A k nápravě již bude pozdě. Využijme proto svůj čas a možnosti nyní. Milujme své bližní jako sebe sama. Snažme se dnes věnovat svou pozornost tomu, koho si obvykle nevšímáme a mějme na zřeteli, že když se naučíme využívat své dary pro Lazary při našich dveřích, lepé poznáme Boží lásku k nám.


Středa po 2. neděli postní

Evangelium – Mt 20,17-28

Odsoudí ho k smrti.

Slova svatého evangelia podle Matouše.

Když se Ježíš vydal na cestu do Jeruzaléma, vzal si stranou dvanáct učedníků a na cestě jim řekl: „Teď jdeme do Jeruzaléma. Tam Syn člověka bude vydán velekněžím a učitelům Zákona. Odsoudí ho k smrti a vydají pohanům, aby se mu posmívali, zbičovali a ukřižovali ho, ale třetího dne bude vzkříšen.“ Tu k němu přistoupila matka Zebedeových synů se svými syny a padla mu k nohám, aby ho o něco požádala. Zeptal se jí: „Co si přeješ?“ Odpověděla mu: „Poruč, aby tito dva moji synové zasedli jeden po tvé pravici a druhý po tvé levici v tvém království.“ Ježíš na to řekl: „Nevíte, oč žádáte. Můžete pít kalich, který já budu pít?“ Odpověděli: „Můžeme.“ Řekl jim: „Můj kalich sice pít budete, ale udělovat místa po mé pravici a levici není má věc, ta místa patří těm, kterým jsou připravena od mého Otce.“ Když to uslyšelo ostatních deset, rozmrzeli se na ty dva bratry. Ježíš si je však zavolal a řekl: „Víte, že panovníci tvrdě vládnou nad národy a velmoži jim dávají cítit svou moc. Mezi vámi však tomu tak nebude. Ale kdo by chtěl být mezi vámi veliký, ať je vaším služebníkem, a kdo by chtěl být mezi vámi první, ať je vaším otrokem. Vždyť ani Syn člověka nepřišel, aby si nechal sloužit, ale aby sloužil a dal svůj život jako výkupné za všechny.“

V postních čteních často potkáváme Ježíše, který překvapivě říká svá poselství pouze některým. Svým vyvoleným, nejmilejším. Dnes si vzal stranou svých dvanáct učedníků – mimo zástup, a sdílí se pouze s nimi. Každý člověk potřebuje v životě jedinečné lidi, kteří ho mají tak rádi, že pro ně není jen obyčejnou hvězdou na nebi, která pokud zhasne, nic se neděje, vždyť těch hvězd je tam mnoho, ale je celou oblohou. Máme svého životního partnera, své milované dítě, svou lásku, svého nejlepšího přítele, svou nejlepší přítelkyni… a zůstáváme jim věrní, i kdyby nás zranili. Neboť člověk potřebuje důvěrnost, někoho s kým něco sdílí, co s jiným nesdílí. Dokonce i Ježíš pociťuje tuto potřebu, také On potřebuje důvěrné a věrné vztahy. Je pro nás někdo takto důležitý? Máme jej skutečně rádi? Máme důvěrné přátele, lásku, Boha, se kterými se dokážeme sdílet? A ve chvílích důvěrného sdílení, dokážeme skutečně naslouchat, nebo jsme jako ti rozmrzelí učedníci s potřebou dosáhnout vyššího vlastního prospěchu? Velikost v Božím království spočívá v sebedarování, ne v hledání vlastní velikosti…


Úterý po 2. neděli postní

Evangelium - Mt 23, 1-12

Mluví, ale nejednají.

Slova svatého evangelia podle Matouše.

Ježíš mluvil k zástupům i ke svým učedníkům: „Na Mojžíšův stolec zasedli učitelé Zákona a farizeové. Dělejte a zachovávejte všechno, co vám řeknou, ale podle jejich skutků nejednejte, neboť mluví, ale nejednají. Svazují těžká a neúnosná břemena a vkládají je lidem na ramena, ale sami se jich nechtějí dotknout ani prstem. Všechny své skutky dělají jen proto, aby se ukázali před lidmi. Dávají si zhotovovat zvlášť široké modlitební řemínky a zvlášť velké střapce na šatech, mají rádi čestná místa na hostinách a přední sedadla v synagogách, mají rádi pozdravy na ulicích, a když jim lidé říkají `mistře'. Vy však si nedávejte říkat `mistr', jenom jeden je váš Mistr, a vy všichni jste bratři. A nikomu na zemi nedávejte jméno `otec', jenom jeden je váš Otec, a ten je v nebi. Ani si nedávejte říkat `učitel', jenom jeden je váš Učitel - Kristus. Kdo je mezi vámi největší, ať je vaším služebníkem. Kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen."

Úspěšný sportovec zdraví stadion s rozpaženýma rukama a dav hlučně jásá. Politikům, celebritám i velmi vlivným lidem projevujeme podobné pocty. Lid jim dychtivě naslouchá  a zajímá se o vše, co se jich týká. Podobně tomu bylo i v době Ježíšově. V dnešním evangeliu Ježíš poukazuje na to, jak tamní náboženští vůdci mívají v oblibě výsady svého povolání: "Mají rádi čestná místa na hostinách a přední sedadla v synagogách, mají rádi pozdravy na ulicích, a když jim lidé říkají mistře“. Ale Ježíš obrátil tento model vůdcovství naruby. Poté, co popsal farizeje, kteří se honosili svým vznešeným stavem a mocí, nám překládá nový příklad: " Kdo je mezi vámi největší, ať je vaším služebníkem. " Pán a vůdce má být pokorný služebník. Stejně jako samotný Ježíš, jenž tuto myšlenku každodenně uskutečňoval.

Rádi pomáháme druhým, i když nás za to nikdo nepochválí? Jsme spokojení i tehdy, když si nikdo nevšimne našeho dobrého skutku? Žijeme svou vírou i skutky, nebo naše víra zůstává jen ve slovech? Jakkoliv nepohodlný může být takový vnitřní dialog, pomůže nám odhalit naše postoje a chování, které Ježíš v nás chce změnit, aby naše srdce bylo svobodné a abychom mu mohli ještě lepé sloužit. Když se občas začneme chovat tak, jako bychom úspěchu dosahovali svou vlastní silou bez Boží milosti, nebo když si začneme myslet, že díky svým schopnostem jsme lepší než jiní, potom bychom si měli připomenout Pavlovo napomenutí: “Máš něco, co bys nebyl dostal? A když jsi to dostal, proč se chlubíš, jako bys to nebyl dostal?” (1 Kor 4, 7).


Pondělí po 2. neděli postní

Evangelium– Lk 6,36-38

Odpouštějte, a bude vám odpuštěno.

Slova svatého evangelia podle Lukáše.

Ježíš řekl svým učedníkům: „Buďte milosrdní, jako je milosrdný váš Otec! Nesuďte, a nebudete souzeni, nezavrhujte, a nebudete zavrženi. Odpouštějte, a bude vám odpuštěno. Dávejte, a dostanete: míru dobrou, natlačenou, natřesenou a vrchovatou vám dají do klína. Neboť jakou mírou měříte, takovou se naměří zas vám.“

Jedna žena vyráběla máslo a čas od času jej šla prodat do města na trh. Jednou k ní přišel pán, který zase prodával cukr. Žena cukr právě potřebovala, takže mu prodala máslo a koupila od něj cukr. O chvíli později se k ní pán vrací a již zdálky rozzlobeně křičí: „Zlodějko, okradla jste mě! To máslo má jen 800 gramů!“ Zena mu s úsměvem odpověděla:  „Navážila jsem jej přesně dle toho kila cukru, které jste mi prodal vy.“

Co by nastalo, kdyby mé chování Bůh vzal jako normu toho, jak se On bude chovat ke mně? Kdyby mě samotného vzal jako metr, podle kterého by měřil svůj úsudek vůči mě? Slovy dnešního evangelia: „Neboť jakou mírou měříte, takovou se naměří zas vám.“ Když uvěříme, že je to pravda, nemusíme se bát být štědří. Boží banka je nade všechny pozemské účty, je o tolik bohatší a štědřejší. Disponuje daleko většímu nástroji než všechny mé prostředky. Když já budu štědrý, tak On bude měřit dle mého metru a za chvíli nebudu ani vědět, co si mám s tolika požehnáním počít. Zůstává nám tak již jen jediné. Uvěřit, že je tomu opravdu tak a začít se podle toho i chovat.


2. neděle postní

Evangelium– Mt 17,1-9

Ježíšova tvář zazářila jako slunce.

Slova svatého evangelia podle Matouše.

Ježíš vzal s sebou Petra, Jakuba a jeho bratra Jana a vyvedl je na vysokou horu, aby byli sami. A byl před nimi proměněn: jeho tvář zazářila jako slunce a jeho oděv zbělel jako světlo. A hle – ukázal se jim Mojžíš a Eliáš, jak s ním rozmlouvají. Petr se ujal slova a řekl Ježíšovi: „Pane, je dobře, že jsme tady. Chceš-li, postavím tu tři stany: jeden tobě, jeden Mojžíšovi a jeden Eliášovi.“ Když ještě mluvil, najednou je zastínil světlý oblak, a hle – z oblaku se ozval hlas: „To je můj milovaný Syn, v něm mám zalíbení; toho poslouchejte!“ Jak to učedníci uslyšeli, padli tváří k zemi a velmi se báli. Ježíš přistoupil, dotkl se jich a řekl: „Vstaňte, nebojte se!“ Pozdvihli oči a neviděli nikoho, jen samotného Ježíše. Když sestupovali s hory, přikázal jim Ježíš: „Nikomu o tom vidění neříkejte, dokud nebude Syn člověka vzkříšen z mrtvých.“

Jedna dívka se věnovala sportu a měla velké naděje na dobré výsledky. Oblíbená u kolegyň, vždy plná radosti a optimismu. Zpráva o vstupu za brány klášterní klausury byla šokem pro všechny, kdo ji znali. Jeden po druhém se ptali: Co se jí stalo? Když se otázky dostaly až k ní, odpovídala s úsměvem: Rozhodla jsem se pro spirituální horolezectví. Musím zdolat několik zajímavých vrcholů:  horu Sinaj, horu Tábor, Olivovou horu a Golgotu. Přirovnání je velmi přesné. Musíte být dobrým duchovním alpinistou, pokud se rozhodnete stoupat ve směru těchto vrcholů. I my dnes slyšíme hlas – vyjdi a pojď.

Jsme patrně lidmi, kteří přemýšlí o životě. Díváme se kolem sebe a ptáme se, proč se kolem nás všechno stále chvěje, proč se bortí lidská naděje, představy, naše přání? Lidé by chtěli žít na této zemi klidně, radovat se ze života, cítit se alespoň trochu šťastně. Ale stále se objevují jen problémy a mnohdy také životní tragédie. My křesťané víme, že je to důsledek lidských hříchů. Zla, které člověk působí. Je zde však ještě jedna pravda, kterou jsme slyšeli v dnešním Božím slově. Ta pravda zní, že zde na zemi není náš pravý domov. Jak napsal apoštol Pavel, my máme svou vlast v nebi. Tam je náš pravý domov, tam v nebesích.

V dnešním prvním čtení byl Abrahám, praotec víry, vyzván Bohem: „Vyjdi konečně ze své země, z otcovského domu.“ A Bůh ho vede do nové země, do nové vlasti. Cestou svízelnou, plnou různých rozhodnutí a nakonec, ve věku sta let, dostává zaslíbeného syna Následně je podroben poslední zkoušce víry. Hospodin říká Abrahámovi: Máš jen jednoho syna, Izáka, ale já nechci mnoho. I ten mi postačí. Obětuj mi ho. Otec, který ztratí milovaného syna, těžko už ztratí více. Je to nepopsatelná bolest. A zde si uvědomujeme, že Abrahám byl prvním známým nositelem kříže.

Představujme si dále, co se dělo. Abrahám, stařec jde, klopýtá cestou k vrcholu, ubývají nejen síly - v každé stopě zanechává kus naděje. Kolem něho hopsá synek plný života a nemá tušení, neví nic. Pomáhá tatínkovi, jak jen může, aby otec naplnil přání Boží. Otec nese v sobě tu bolest, nemohl nikomu nic říci, ani matce Sáře, ani synovi. Oběť táhne obětníka na obětiště. Tvrdý obraz Boha, který dává nemohoucímu starci sílu, aby se vydrápal do strmého kopce a tam zmařil svou naději. Jenomže až tam, v poslední sekundě života chlapce se ta naděje naplnila. Bůh zadržel ruku s nožem, aby Abrahám nezabil. Proč, proč tak krutě? Mnoho lidí prožívalo podobný děj ve svém životě. Kdy i oni museli odevzdat své děti, své blízké, svoji lidskou i pozemskou naději.

Zadívejme se ještě dál, do evangelia, na jinou horu, horu Tábor. Ježíš vzal sebou jen tři rybáře, Petra, Jakuba a Jana. Musel to pro ně být šok, když viděli slávu Pána Ježíše. Bylo jim řečeno, že o tom nesmí mluvit, až po jeho smrti a vzkříšení. Dle připomínky papeže Lva Velikého, víme, že zde při Proměnění šlo především o to, aby se srdce učedníků nepohoršilo nad křížem, aby ponížení dobrovolného utrpení neotřáslo vírou těch, kterým byla zjevena skrytá důstojnost a budoucí sláva. Oni za krátko budou vidět Mistra v šeru getsemanské zahrady v potu krve, a jak umírá nejstrašnější smrtí na kříži.

Ten horský prožitek jim má pomoci, aby vydrželi to zklamání i bolest. Zatím o tom nevědí. Tím vším musí projít Ježíš, i apoštolově, a pak mnozí další. Ale není cílem utrpení a smrt. To je pouze cesta pozemská a na ní jsou všechny ty kříže a trápení. Všechno je i proto, abychom se zde nezabydleli, ale mysleli na svůj pravý domov. Ve světle a ve slávě. Právě o tom mluvil Pán Ježíš, když řekl o velebnosti svého příchodu: „Tehdy budou spravedliví v království mého Otce zářit jako slunce. “ A svědčí o tom i sv. apoštol Pavel, když říká: „Jsem přesvědčen, že utrpení tohoto času se nedají srovnat s budoucí slávou, která se zjeví na nás.“ Takže cílem našeho života je pravý domov ve slávě, v radosti a dokonalém naplnění. Ale k němu musíme vyjít z této země, z tohoto domova, z tohoto života. Je třeba vystoupit na horu Tábor a mluvit s Otcem.


BOHOSLUŽBY

  • Po ...17:00
  • Út ... 6:00
  • St ...17:00
  • Čt ... 6:00
  • Pá ...17:00
  • So ...17:00
  • Ne ... 6:00, 8:00, 10:00